Je hodně právníků. Příliš mnoho zákonů, řada z nich zbytečných a špatných, mnoho pravidel a manipulací, co občan smí a nesmí. Nařízení, zákazů, hlídacích kamer a bezpečnostních rámů, příliš mnoho úředníků v policii a málo policajtů mezi občany a každodenním provozu měst a obcí. Příliš mnoho techniky a robotů, které lidem berou práci. Mnoho mobilů, které vzdalují lidi od sebe, řeč a setkání jsou redukovány na esemesky. V Česku je víc automobilů než má obyvatel. Výrobků, které nepotřebujeme. Jsou jimi plné a zaneřáděné domácnosti, příbytky a domy, sklepy a půdy. Je mnoho zbytečných úřadů, máme ministerstvo pro lidská práva, ale nemáme ministerstvo pro lidskou zodpovědnost. Pro každý větší ekonomický nebo společenský problém se zřídí nový ústav nebo stálá komise. Mnoho charity a organizací s mnoha zaměstnanci, které mají pomáhat potřebným, ale pomalu je jich víc než těch potřebných. Na velikost státu a počet obyvatel velký počet ministerstvech. Problematický senát. Říkají jako pojistka. Čeho? Je mnoho států s jednokomorovým uspořádáním a demokracie tam nijak netrpí. Spíše je to nákladná odkládací instituce, v níž jsou vysloužilí a „zasloužilí“ politikové a funkcionáři, kteří odešli z aktivní politiky, nahrazeni mladšími kádry. Je mnoho náměstků ministrů, i ve státních podnicích. Nepoměr vysokoškolsky vzdělaných občanů s humanitním zaměřením, v poměru k ostatním oborům, hlavně technickým. Rozvodovosti, která činí 50%. Hodně lidí je obézních a stává se to již nemocí. Pochvalu si nezaslouží sobotní a nedělní masové, konzumentské nájezdy na prodejní centra řetězců. Následující pondělí či úterý se plní pak kontejnery množstvím nespotřebovaných potravin. Mnoho řádků bych napsal ještě v tomto seznamu, čeho je u nás příliš. Ale jedno ještě zmíním. Je to spěch a shon, prostupující celou společnost. Vidíme dobíhání lidí k zavirajícím se dveřím metra, autobusů a tramvají, jakoby to byl již poslední spoj. Stále spěcháme, ale kam a za čím? Zamýšlejme se nad odpovědí.
A čeho je málo?
Je málo lásky ve všech jejích podobách a tvářích. Je málo trvalých vztahů mezi ženou a mužem. Žijí spolu bez oddání. Říká se tomu na psí knížku. Kdykoli může jeden i druhý partner odejít. Pocit jejich svobody je ovšem falešný. Začíná to již v rodině. Bezdětní manželé. Napřed kariéra a peníze. Pokud má rodina dítě nebo děti, mají na ně málo času. Děti jsou tak citově ochuzování o rodinné teplo a společné zážitky, na které se ve stáří vděčně rádo vzpomíná. Ještě, že to zčásti nahrazují babičky a dědečkové. Není mimořádným zjevem, kdy maminka tlačí kočárek a telefonuje. Styk s dítětem v kočárku očima a dotykem při úpravě peřinky nebo dečky žádný. Dítě v kočárku sedí jako bezprizorní. Hledá rozšířenýma očima jakýkoliv podnět kolem. Je na něm vidět touhu a snahu s někým se sblížit a pokud již mluví, tak o slovní kontakt. Žije sice mezi lidmi, ale je osamoceno. Je málo skromnosti, přátelských přístupů k přátelům, kamarádům, sousedům. Lidé bydlí v paneláku a ani na stejném patře nevědí nic o rodině a lidech v sousedním bytě. Společnost je příliš individualizovaná, samotářská. Upřednostňuje před všemi ostatními, prověřenými hodnotami peníze, bohatství a konzum. Nejen potravin, ale všeho, co jí nabízí obchod. Ale pro shon a spěch nemá pak na to čas. A to jí frustruje. V tom se odlišuje od společnosti našich pradědků a prababiček.
Zobecnění a generalizace jevů, procesů a života nejsou zpravidla pravdivé a neodrážejí věrně skutečnost. To platí i pro tuto úvahu. Vedle popsaných faktů, žije většina naší společnosti kulturně, prospěšně a je aktivní ve všech myslitelných oborech tvorby a zábavy, Zaujímá občanské postoje ke všemu hospodářskému i politickému dění. Jsme státem svobodným a demokratickým.
Ale stále platí: svoboda je spjata s odpovědností, kázní a slušným kulturním jednáním.
Milan Dubský
