Bylo by podivné, proti rozumu a logice kdybychom si mysleli, že budou všichni mít na konkrétní události, na člověka, na politiky, na kroky vlády, usnesení soudů, na chování států, na vývoj společnosti, zkrátka na cokoliv kolem nás stejný názor.
Každý myslí po svém, svojí vlastní hlavou. Každý má jiné postoje, znalosti, vzdělání, rozhled a zkušenosti a to ovlivňuje jeho nazírání na svět, jeho postoje, jeho chování a rozhodnutí ke které skupině se přiřadí. A bude-li např. v nějaké straně, ještě to vůbec neznamená, že je přesvědčen o jejím programu a usiluje o jeho naplňování. Ukázky známe s bývalou KSČ za dob normalizace. To rozděluje společnost na různé skupiny a jejich příznivce. Navzájem se přesvědčují. U kulturních a tolerantních lidí to probíhá formou diskusí a svobodné volby pak ukazují, která skupina má převahu kolik je různých skupin, stran, hnutí a jak jsou početné.
Je mnoho příkladů z minulosti i současnosti, že dochází k ostrým půtkám, bojům a napadání a poškozování členů skupiny s jinými názory. Vládnoucí chunty a diktátorské režimy pak občany zavírají, pronásledují a dokonce i fyzicky likvidují. Děje se tak na různých místech ve světě stále i dnes. I my občané našeho státu jsme takové věci prožili. Mladí, narození po roce 1989 již takové skutečnosti takřka neznají a popsané zkušenosti nemají leda z vyprávění starších a z knih či učebnic. Ale vůbec to neznamená, že by bezpráví, nezákonnost, nespravedlnost zcela vymizely ze společnosti a našich životů.
Společnost rozdělují, jak již bylo napsáno, menší či větší společenská a politická témata, programy a jejich realizování. Mezi hlavní patří témata současná, ale i děje a procesy a vývoj v minulosti a jejich hodnocení jsou součástí našich životů. V těchto dnech je to 25.výročí 17.listopadu 1989, kdy došlo v naší zemi k zásadnímu zlomu poměrů a vývoj se začal ubírat jinak než v posledních 40ti letech před tímto datem. Vyvalilo se na nás tolik článků, komentářů, glos, projevů, fotek, filmečků, vzpomínek a hodnocení pamětníků i těch, kteří ještě nežili nebo u toho nebyli, že jsme z toho paf. Jisté je, že tyto události a děje zůstanou mezi těmi nejdůležitějšími v historii Československa, Česka, Slovenka, Evropy a dílčím způsobem celého světa. Přestože jsme malým stát, s 10,5 milionem obyvatel, připsali jsme nejednu řádku do světové kroniky dějin.
Nenechme se proto unést nebo strhnout jednostrannými názory pronášené přehorlivými propagátory, že jedině oni mají pravdu. Ani oslavami, slavnostními projevy, jež často pronášejí ti, kteří u toho nebyli nebo stáli tehdy na opačné straně. I nyní jde o střet různých informací a interpretací tehdejších událostí, vykladačů dějin, s cílem přesvědčit nás občany o co šlo, kdo měl a má pravdu. Jaké byly hlavní síly a příčiny zvratu a kdože má největší zásluhy o velkou nápravu věcí veřejných i našich soukromých životů. Odpovědi na tyto otázky nejsou vůbec jednoduché. I zde ale platí co výše napsáno. Vlastní zkušenosti, chladný rozum, ale i výpovědí, které nám říká naše srdce.
Milan Dubský
