Zmatek, chaos a nedorozumění vznikají také, často úmyslně, když se z kontextu kritizovaného vytrhují věty a slova , aby posloužily a potvrzovaly názor a argumenty oponenta.
Těmi bez souvislostí charakterizuje kritizovaného autora, politika, novináře, vědce, zastupitele a vlastně kohokoliv, kterého chce oponent nebo protivník poškodit nebo zničit.
Takto si počínají často mnozí kritici českého prezidenta Miloše Zemana. Nemine ani jeden jeho projev, jeho rozhodnutí, aby se nenašli stovky všeználků, kteří jej dehonestují, vytýkají mu, co vše udělal špatně a začasté požadují, aby podal demisi. A že to není jeho, jejich prezident. Ale nikdo jako jednotlivec nemá svého prezidenta. Prezident, demokraticky zvolený, navíc veřejnou volbou, je prezidentem nikoliv jednotlivce, ale prezidentem všech. Je prezidentem státu, je jeho nejvyšší představitel, vrchní velitel armády. Je součástí moci výkonné s vládou. Mnozí z těchto výtečníků jsou málo vzdělaní hrubci a tupci a myslí si, že prezident bude mluvit, jednat a chovat se tak, jak si to představují oni. Prezident není panák, aby podepisoval vše, co mu dnešní Langové, jako za Rudolfa II. předkládali.
Všichni lidé, občané, celá společnost neměla, nebude a nemá stejný názor na řadu problémů a událostí, kterých jsme svědky. Tak to ve světě a mezi lidmi nechodí. Stejný názor nemusí mít ani nejlepší kamarádi, příslušníci vlastní rodiny. Na světě neexistují dva stejní jedinci. Mohou si být podobní, v mnohém se shodnou, ale nikdy ve všem. Pokud má kterýkoliv jedinec jiný názor než má Miloš Zeman, je možné to projevit formulací názoru kritizujícího a argumentovat, v čem se prezident mýlí. To se však většinou neděje a místo věcné kritiky zaznívají nadávky, absurdní hodnocení jeho projevů, rozhodnutí a počínání. Mezi „pomazanými“ pak uražeností a trucem. Stalo se to již podruhé, kdy rektoři nesouhlasí s rozhodnutím prezidenta nepodepsat třem navrhovaným akademikům profesorský dekret. Jiný názor, byť opřený o hodnocení vysokoškolskými radami a kolegii mít mohou. To je v pořádku. Ale nutit prezidenta, aby on souhlasil s jejich názorem je zcela v outu.
Takových střetů s různými protivníky i na různá téma s prezidentem je víc. To je také v pořádku. A to je právě na Miloši Zemanovi to cenné, že se v řadě případů liší svými názory a rozhodnutími od těchto „elementů“, od „davu“, který se v mnoha případech dá zmanipulovat. Je zde demokratický prostor pro svobodné vyjadřování názorů, svoboda slova, shromažďování atd. Ale to vůbec neznamená, že pokaždé budou podobní samozvanci vykřikovat , že Zeman není jejich prezidentem a charakterizovat jej nedomyšlenými pomluvami, nadávkami hraničícími se zákonem, že by to mělo být tolerováno. Veřejnost by měla hlasitěji dát najevo, že takovéto jednání a chování nemá nic s demokracií společného.
Milan Dubský
